OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Súčasná tvár AKERCOCKE musí byť šokom pre tých, čo si z ich tvorby pamätajú nanajvýš gýčové, satanistických klišé plné obaly debutu „Rape Of The Bastard Nazarene“ (!) a jeho nasledovníka „Goat Of Mendes“. Obsesia polonahými slečnami a kozami (tými rohatými zvieratami) týmto anglickým neznabohom zostala, aj keď sa presunula do útrob bookletu – na muziku však dávno idú z iného konca než hordy pomaľovaných strašiakov.
„Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ pokračuje tam, kde predošlá doska „Choronzon“ končí. AKERCOCKE sa darí mixovať švédsky aj americký death, black a nemálo progressových prvkov takým spôsobom, že celok pôsobí nesmierne homogénne, našľapane, „metalovo“, ale predsa dostatočne farebne a invenčne. Z druhého brehu Atlantiku sa tento rok to isté podarilo docieliť BETWEEN THE BURIED AND ME – aktuálne dosky práve týchto dvoch kapiel ukazujú, ako sa dá nevzdať razancie, energie i úcty k tradičným pilierom žánru a pritom neznieť smiešne, zastaralo či prvoplánovo. Už úvodná skladba „Verdelet“ je našľapanou deathmetalovou hobľovačkou zo starej školy – preloženou sólami a zjemnenou akustickými pasážami. Frontman Jason Mendonça plynule strieda ortodoxný growling, blackový škrekot i čistý spev, kričí, pýta sa a sám si odpovedá. Jedinou škvrnou na jeho prejave je fakt, že všetky polohy zvláda nanajvýš na 75% – growlingu chýba artikulácia (stačí porovnať s BLOODBATH), havranie krákanie a čistý spev sú v neutrálnom slova zmysle priemerné. Absolutórium si však zaslúži zbytok kapely; vražedný zvuk podčiarkuje účinok rafinovaného mixu tradičnej zemitosti vyšperkovanej početnými sólami, zmenami tempa (doslova z extrému do extrému) i rytmu. Nie nadarmo už raz spomínané slovo „progress“ stojí takmer pri každej zmienke o modernej fazóne AKERCOCKE. A aj keď v tomto prípade je inštrumentálna zdatnosť obetovaná na oltár celku, je zreteľná. Ako dôkazom poslúžia klávesy, ako správne nadávkované korenie zdanlivo neexistujúce a predsa esenciálne.
Jadrom nahrávky je už tretia skladba, „Shelter For The Sand“, vyše desať minút trvajúce defilé „dramatických“ schopností britských šľachticov. Viackrát spomínaná schopnosť začleniť myriády vplyvov i hráčskych techník do jedinej kompozície sa podieľa na až „soundtrackovom“ efekte (mimochodom, istú filmovosť cítiť zo štylizácie kapely i z fotografie na obale CD). Musím sa tak chtiac nechtiac vykrútiť z detailného popisu jednotlivých skladieb. Výnimku udelím len zlovestnej „Eyes Of Dawn“ (počkajte, kým Mendonça štekne: „Mal by som uplatniť moje právo na nenávisť!“) a záverečnej „Lex Talionis“. Pod latinským názvom pre zásadu „oko za oko, zub za zub“ sa skrýva čisto akustická, nádherná skladba inšpirovaná folklórom Albionu.
Sadnite si na húsenkovú dráhu s menom AKERCOCKE, nechajte sa besným psom Mendonçom povláčiť v prachu a hline a uvidíte. To, že táto štvorica rozsekala MORTICIAN na ich turné, nestratila sa na koncertoch s OPETH a ohromila (nielen) domácu tlač, skutočne nie je náhoda.
To, že táto štvorica rozsekala MORTICIAN na ich turné, nestratila sa na šnúre s OPETH a ohromila (nielen) domácu tlač skutočne nie je náhoda.
8,5 / 10
Jason Mendonça
- spev, gitara
Matt Wilcock
- gitara
Peter Theobald
- basgitara
David Gray
- bicie
1. Verdelet
2. Seduced
3. Shelter From The Sand
4. Eyes Of The Dawn
5. Abbadonna, Dying In The Sun
6. Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone
7. Intractable
8. Seraphs And Silence
9. The Penance
10. Lex Talionis
Renaissance in Extremis (2017)
Antichrist (2007)
Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone (2005)
Choronzon (2003)
The Goat Of Mendes (2001)
Rape Of The Bastard Nazarene (2000)
Datum vydání: Pondělí, 10. října 2005
Vydavatel: Earache Records
Stopáž: 48:05
Produkce: AKERCOCKE
Studio: Goat Of Mendes
Výrazná zmes hudobného extrémizmu synergicky spojeného s pochmúrnymi náladami v závanoch apokalyptickej epiky. Môj osobný top favorit minulého roku, precízne dotiahnutý po všetkých stránkach. A aj keď som túto kapelu spoznal až týmto albumom, radím ju k najvýraznejším zjavom na takzvanej post blackovej scéne.
Velmi dobré album. Neortodoxní přístup AKERCOCKE zasluhuje velikou pochvalu, protože jde ruku v ruce se skladatelskou invencí a zručností. Nejsme totiž svědky žádných násilných a samoúčelných protikladů. Vše je zde velmi dobře sladěno do jednoho funkčního a atraktivního celku. Přestože se v jinak sebejistém projevu kapely najde nějaká ta trhlinka, můžeme říci, že tohle je další z možných cest, jak obohatit stagnující metalový žánr.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.